Přeskočit na obsah

Hugo I. z Vermandois

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hugo I. z Vermandois
hrabě z Vermandois
Portrét
Narození1057
Úmrtí18. října 1101
ManželkaAdéla z Vermandois
PotomciRudolf I. z Vermandois
Jindřich
Šimon
Alžběta z Vermandois
Matylda
Konstancie
Anežka
Beatrix
Emma
DynastieKapetovci
OtecJindřich I. Francouzský
MatkaAnna Kyjevská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hugo z Vermandois (francouzsky Hughes de Vermandois nebo Hugues le Grand, 1057 – 18. října 1101) byl synem francouzského krále Jindřicha I. a Anny Kyjevské a mladším bratrem krále Filipa I. Kronikář Vilém z Tyru jej nazývá Hugo Magnus – Veliký, nicméně to jediné, čím Hugo vynikl, bylo nepříliš úspěšné ani výrazné velení části francouzských vojáků na první křížové výpravě.

Křížová výprava

[editovat | editovat zdroj]
Hugo z Vermandois skládá vazalský slib byzantskému císaři (středověká iluminace)
Boje u Antiochie (dobová iluminace)

Poté, co se roku 1096 donesly novinky o papežské výzvě z clermontského koncilu osvobodit východní křesťany od útlaku nevěřících muslimů do Paříže, začal král Filip s bratrem Hugem diskutovat nad možností účasti na výpravě. Ačkoliv se Filip neúčastnil, protože právě koncil v Clermontu jej pro cizoložství exkomunikoval, Hugo se z prestižních důvodů ke křížové výpravě přidal. Hugovi rytíři koncem srpna vyrazili z Francie, prošli Itálií, přičemž Hugo přibral do družiny nějaké přeživší z lidové křížové výpravy hraběte Emericha z Leisingenu.[1] V Basi se nalodili s cílem přeplout Iónské moře do byzantské Drače. Cestou je zastihla zimní bouře a Hugova loď ztroskotala na balkánském pobřeží, kde jej bez zavazadel a promáčeného objevili vyslanci dračského místodržícího Jana Komnena.

Jan Komnenos se k Hugovi choval se vší úctou a když byl Hugo dopraven do Konstantinopole k císaři Alexiovi, dostalo se mu stejného přivítání. Alexios Frankům [pozn. 1] nedůvěřoval.

„ …Obával se jejich příchodu, protože znal jejich neodolatelné nadšení, jejich nestálou a vrtkavou povahu a rovněž všechno, co je vlastní keltskému temperamentu se všemi důsledky. Věděl, že stále obdivují s otevřenými ústy bohatství a že při prvé příležitosti bez skrupulí porušují své smlouvy… “
— Anna Komnéna[2]

Měl trpké zkušenosti nejen s lidovými křižáckými houfy vedenými Petrem Poustevníkem a Gautierem Sans-Avoir, které drancovaly říši a obával se, čeho budou schopni ozbrojení rytíři. Navíc věděl, že křižáci nepřicházejí jako žoldnéři do byzantské armády, ale mají v plánu dobýt si na východě svá vlastní území, což Alexiovi ani tolik nevadilo, pokud by Frankové byli ochotni vrátit císaři jeho dřívější území [pozn. 2], na kterých se teď rozkládala panství seldžuckých Turků, a křižácká panství byla k Byzantské říši loajální.

Císař Huga nechával sledovat, dokud mu neodpřisáhl přísahu lenní věrnosti. Hugo se nakonec nechal přesvědčit a císaři hold složil.[3] Za to byl Alexiem bohatě obdarován. Když do Konstantinopole dorazili i ostatní evropští velmoži se svými vojsky, kteří Alexiovi rovněž přísahali, vydali se křižáci a Byzantinci společně dobýt Nikaiu, což se jim po sedmi týdnech podařilo. Hugo táhl s křižáky dále na východ, byl přítomen i u dobytí Antiochie. Mezi křižáckými veliteli, zejména mezi Bohemundem z Tarentu a Raimondem z Toulouse, se poté rozhořel spor o to, komu bude dobyté město patřit. Nakonec se křižáci dohodli, že spor vyřeší císař Alexios, ke kterému se následně vydal Hugo z Vermandois, aby ho informoval o křižáckém triumfu u Antiochie a požádal o posily.[4]

„ A tehdy Hugo Veliký se souhlasem velmožů odejel do Cařihradu a odtud do Francie. “
— Fulcher ze Chartres[5]

Když se papež Paschalis II. dozvěděl, že Hugo nenaplnil pouť na osvobození Jeruzaléma, nechal ho exkomunikovat. Později se Hugo přidal ke křížové výpravě roku 1101, avšak při menší bitvě s Turky u Heraklea v září 1101 byl vážně zraněn a v říjnu zemřel v Tarsu.

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
 Hugo Veliký
 
 
 Hugo Kapet
 
 
 
 
 
 
 Hedvika Saská
 
 
 Robert II. Francouzský
 
 
 
 
 
 
 Vilém III. Akvitánský
 
 
 Adéla Akvitánská
 
 
 
 
 
 
 Adéla Normandská
 
 
 Jindřich I. Francouzský
 
 
 
 
 
 
 Boso II. z Arles
 
 
 Vilém I. Provensálský
 
 
 
 
 
 
 Konstancie Viennská
 
 
 Konstancie z Arles
 
 
 
 
 
 
 Fulk II. z Anjou
 
 
 Adléta z Anjou
 
 
 
 
 
 
 Gerberga Orléanská
 
Hugo z Vermandois
 
 
 
 
 
 Svjatoslav I.
 
 
 Vladimír I. Kyjevský
 
 
 
 
 
 
 Maluše
 
 
 Jaroslav I. Moudrý
 
 
 
 
 
 
 Ragnvald I.
 
 
 Rogněda Polocká
 
 
 
 
 
 
 ?
 
 
 Anna Kyjevská
 
 
 
 
 
 
 Erik Vítězný
 
 
 Olof Skötkonung
 
 
 
 
 
 
 Sigrid Storråda
 
 
 Ingegerda Švédská
 
 
 
 
 
 
 ?
 
 
 Estrid Obodritská
 
 
 
 
 
 
 ?
 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Jak říkal všem Evropanům latinského ritu.
  2. ↑ Míněna tím byla především Anatolie.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hugh of Vermandois na anglické Wikipedii.

  1. ↑ BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0512-9. S. 40. 
  2. ↑ HROCHOVÁ, Věra. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. S. 43. 
  3. ↑ Bridge, str. 41
  4. ↑ HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve svaté zemi. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 289 s. ISBN 80-204-0621-2. S. 48. 
  5. ↑ CHATRESSKÝ, Fulcher. Fulchera Chartresského Historie Jerusalémská čili děje rytířstva křesťanského na výpravě do země svaté od léta Páně MXCV do MCXXVII a kralování obou Balduinů v Jerusalémě. Praha: Družstvo přátel studia, 1920. 158 s. S. 38. Dále jen Historie Jerusalémská. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BALDWIN, Marshall W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 1, The first hundred years. Madison: University of Wisconsin Press, 1969. 707 s. Dostupné online. (anglicky) 
  • BARBER, Malcolm; BATE, Keith. Letters from the East : crusaders, pilgrims and settlers in the 12th–13th centuries. 1. vyd. Farnham: Ashgate Publishing, 2010. 188 s. ISBN 978-0-7546-6356-0. (anglicky) 
  • HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve Svaté zemi. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 289 s. ISBN 80-204-0621-2. 
  • NICOLLE, David. První křížová výprava 1096–99 : dobytí Svaté země. Praha: Grada, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-1896-5. 
  • RILEY-SMITH, Jonathan. The First Crusade and the Idea of crusading. London: Continuum, 2003. 227 s. ISBN 0-82-648431-X. (anglicky) 
  • RILEY-SMITH, Jonathan. The Oxford illustrated history of the Crusades. Oxford: Oxford University Press, 1995. 436 s. ISBN 0-19-820435-3. (anglicky) 
  • RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. vol. 1, The first Crusades and the foundation of the Kingdom of Jerusalem. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. 376 s. Dostupné online. ISBN 0-521-06161-X. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předchůdce:
Odo 		Hrabě z Vermandois
s Adélou
Hugo I.
1085–1101 		Nástupce:
Rudolf I.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hugo_I._z_Vermandois&oldid=22702768“